Volby a krutá realita.
Profesor Jan Pirk (Jsem zase pyšný, že jsem Čech, Právo 2. 6.) má obavy o ducha našeho národa. Dobrá. Ale jako přednímu českému lékaři by měly spíše ležet v první řadě na duši obavy o osud našeho zdravotnictví. Kvalita zdravotní péče je zatím na vysoké úrovni. Ale bohužel - zatím.
Kvalitu nemůžeme dlouhodobě udržet s prostředky, které do zdravotnictví vkládáme, a zejména pak ne, pokud je budeme využívat tak, jak to činíme nyní. Pan profesor to zmiňuje, ale bohužel používá propagační slogany těch, kteří jsou za zhoršující se stav českého zdravotnictví zodpovědní.
Pan profesor by měl sestoupit ze svého obláčku a podívat se na každodenní krutou realitu českých nemocnic. Myslím tím běžné okresní a krajské nemocnice, případně i některé fakultní.
Nemocnice, kde vedoucí oddělení každý měsíc dvacátého řeší co dál, protože jim došel měsíční příděl na léky. Kde jsou sestry před nervovým kolapsem, protože nemají čím povléknout postele pacientů. Kde lékaři pracují 1200 hodin ročně nad svůj pracovní úvazek.
Nemocnice, na jejichž příjmové ambulance přijde za noc 40 lidí a kde jediný lékař řeší, koho z nich přijmout, když má dvě volná lůžka. A koho má poslat domů - a postavit se pod Damoklův meč „neposkytnutí povinné péče".
A proč tomu tak je? „Nejsou peníze" - to slyšíme už dvacet let. Nejsou peníze na zaplacení sester a ošetřovatelů. Nejsou peníze, které by udržely lékaře v oboru či alespoň v ČR. Nejsou peníze na obyčejné léky. Na praní prádla. Na základní materiál.
Peníze ale jsou na zisky farmaceutických firem. Jsou peníze na nesmyslně drahé přístroje, které se pak využívají na pět procent své kapacity. Jsou peníze na „nejmodernější" léčbu, jejíž efekt prokázaly „klinické studie". Ty „studie", kde byly peníze na zaplacení předem určeného výsledku. Jsou peníze pro zdravotnická zařízení, která léčí stejnou nemoc několikanásobně dráže než jiná - a nemají ekonomické problémy. Jak je to možné? Mají za ředitele kouzelníka? Ne. Mají pouze podmínky „rovnější" než ostatní.
Finanční problémy našeho zdravotnictví nejsou způsobeny proplácením anopyrinu, jak uvádí pan profesor. Jsou způsobeny místy až neuvěřitelným mrháním prostředky. (Kouzlem nechtěného je ve stejném vydání Práva článek o tom, že budou vyhozeny vakcíny za 110 miliónů. Vzpomeňme na loňský rok a hysterii kolem prasečí chřipky.)
Zdravotnictví dále čelí dobře organizované mafii, která si z veřejných prostředků udělala hezký penězotok do svých kapes. A tahle rakovina českého zdravotnictví je prolezlá všude - počínaje ministerstvem zdravotnictví, přes zdravotní pojišťovny, vedení nemocnic, farmaceutické a dodavatelské firmy, státní správu, až po místní samosprávu a bohužel i odborné lékařské společnosti. Samozřejmě, že většina lidí v systému je slušných, ale i malé procento tunelářů na vlivných postech dokáže způsobit obrovské škody.
Letošní volby byly i o tom, zda bude tento systém rozbit. Daly, bohužel, jasnou odpověď - bude dále posilován. Možná, že to časem pochopí i pan profesor Pirk.
Miloš Voleman, Právo, 3.6.2010.
(Autor je chirurg Fakultní nemocnice Královské Vinohrady, Praha)
Kreativita české pravice.
Kreativita, schopnost inovací, připravenost poučit se z minulé zkušenosti a flexibilně se adaptovat na novou realitu. To jsou hesla dne. Především ve slovníku pravicových politiků nesmí nic z těchto zásad chybět.
Podíváme-li se však na programy ODS a TOP 09, máme neodbytný pocit něčeho dávno známého. Jak Miroslav Kalousek, tak Petr Nečas ujišťují, že ekonomické problémy zaručeně vyřešíme pomocí trojice zázračných nástrojů.
Patří mezi ně snižování daní, šetření v oblasti sociálních programů a omezení regulace byznysu.
Tato trojjediná ekonomická svátost fascinovala Kalouska, Lukšu, Parkánovou a některé další natolik, že kvůli ní odvrátili svou přízeň od příliš sekulárních lidovců.
Ve skutečnosti se česká pravice chová, jako by psala bakalářku na právech v Plzni. Slovo od slova otrocky opisuje hesla vyslovená před zhruba třiceti lety poradci Ronalda Reagana.
Zaměstnanci prý budou pracovat snaživěji při vidině nižšího sociálního zajištění. Investoři ocení snížení daní tím, že vrhnou peníze do produktivních oblastí, a nikoliv do svého vlastního luxusu a do neproduktivních spekulací.
Třicetiletá válka proti sociálnímu státu vedla v USA k výraznému snížení daní, k osekání sociálních výdajů a k velkorysé deregulaci byznysu finančníků.
Výsledkem se stala opravdu nebývalá prosperita pro zhruba pět procent nejbohatších, stagnace příjmů většiny ostatních, rostoucí spirála finančních spekulací a z toho všeho nakonec - prasknutí až dosud největší spekulační bubliny, výrazný otřes bankovního sektoru a následná světová hospodářská krize.
Šéfové ODS a TOP 09 si jaksi nepovšimli, že krize nepřišla z Řecka. Přišla ze Spojených států, ze země, která má minimální sociální výdaje a jejíž každý obyvatel přitom dluží v přepočtu neuvěřitelné čtyři milióny korun. Aniž by kvůli tomu dostával od Kalouska složenky.
Jako lék na nebývalou krizi a jako recept na budoucí prosperitu navrhuje česká pravice co nejnižší daně, další osekání sociálního státu a deregulaci byznysu.
Tyto opravdu originální recepty nám ještě připraví spoustu nepříjemných překvapení. Více, než si myslíte.
Jan Keller, Právo 29.5.2010.
Převzato z: Novinky - Rozhovor s Milošem Pickem.
Vloženo 30.4.2010.
NEJSEM VYNÁLEZCEM, SPÍŠ ZAHRADNÍKEM,
říká Miloš Pick.
Makroekonom Miloš Pick (1926) po listopadu 1989 působil jako ekonomický poradce, mimo jiné ve vládním týmu pro alternativní strategii ekonomické reformy, která nakonec v souboji s Klausovou šokovou transformací neuspěla. Právě vydává v nakladatelství Doplněk knihu vzpomínek "Naděje se vzdát neumím". Má za sebou kromě jiného účast v protinacistickém odboji (včetně pobytu v koncentračním táboře) nebo třeba podíl na zavádění pětidenního pracovního týdne v šedesátých letech. Stále neúnavně publikuje a je jedním z nejerudovanějších kritiků polistopadového společenského vývoje.
Miloš Pick.
FOTO: Štěpán Kotrba.
Jakou perspektivu před sebou lidé viděli v listopadu 1989?
Nechci zpětně spekulovat, omezím se na fakta.
Milióny lidí na náměstích v listopadu 1989 odzvonily konec pro ně nepřijatelného normalizačního režimu. Konec potlačení naděje svobody, kterou přineslo Pražské jaro.Vyjádřili tedy především svou vůli po svobodě. Drtivá většina z nich ji však nespojovala s kapitalismem – jen tři procenta, zatímco čtyřicet procent se socialismem a padesát s třetí cestou – jak potom ukázal průzkum veřejného mínění. Ani v tom se tedy nevzdali potlačených nadějí.
Proto i ti polistopadoví političtí představitelé, kteří usilovali o návrat kapitalismu, jak se k tomu až předloni přihlásil Václav Klaus a loni i Václav Havel, se neodvážili o něm tehdy otevřeně mluvit a snažili se ho spíše „propašovat“. Václav Klaus pod heslem čistý trh. A Václav Havel ho dokonce nepřímo popíral, když v počátečním období ve svých vystoupeních odmítal privatizaci velkých podniků, protože – jak dnes říká – kapitalismus měl „špatnou konotaci“. Václav Klaus přitom pro svou cestu ke kapitalismu zvolil ze svého hlediska i velmi racionální postup – nepustit k tomu osmašedesátníky a Pražské jaro a jeho třetí cestu hanobit.
Jak ten střet o podobu ekonomické transformace vidíte dnes?
Dominoval především střet dvou základních scénářů, jak se to tehdy nazývalo.Na jedné straně Václav Klaus se svým týmem – v němž byli zejména Vláďa Dlouhý, Karel Dyba a Tomáš Ježek – vystoupili v roce devadesát se scénářem šokového přechodu k „čistě tržní“ ekonomice. Odmítali pro tento zvrat společenského systému i slovo reforma a nazvali jej dalším jinotajem – transformace. Byl založen především na okamžité liberalizaci trhu včetně zahraničního obchodu. Dále na masové, až totální privatizaci podniků, především bezplatnou kuponovou metodou. Do třetice na tlumení tím vyvolaných nerovnováh makroekonomickým stlačením poptávky.
Na druhé straně již v prvém čtvrtletí roku devadesát vytvořil František Vlasák, místopředseda české vlády, tým pro alternativní strategii ekonomické. reformy. Na jeho činnosti se podílelo dalších 18 expertů – někteří dočasně, jako Ota Šik a Václav Valeš. Podílel jsem se také a názorově nejbližší mi tam byli zejména Ota Turek, Zdislav Šulc, Čestmír Kožušník, a Václav Klusoň. Pro mne bylo i lidsky povznášející moci zblízka spolupracovat s takovými velikány ducha i charakteru, jako byl Franta Vlasák nebo Jirka Hanzelka. Byli tam především účastníci reforem Pražského jara, ale nekopírovali je, byli obohaceni poznatky dalšího vývoje ve světě.
Tento tým vytvořil nešokovou alternativu rychlého, ale regulovaného přechodu k sociálně tržní ekonomice. Návrh byl komplexní, ale hlavní spor s Klausovým šokem byl zejména ve dvou otázkách, v nichž byla koncentrována jeho hazardnost – v šokové liberalizaci zahraničního obchodu a v kuponové privatizaci.
V liberalizaci zahraničního obchodu jsme navrhovali přechodné řešení, založené na soužití dvou složek tohoto obchodu, regulované a liberalizované s využitím tomu odpovídajících kurzů koruny – regulovaného a volného. To se osvědčilo i za Erhardtovy reformy v poválečném Německu na rozdíl od liberalizačního šoku, který byl hlavní příčinou hlubokého propadu ekonomik, počínaje Latinskou Amerikou.
Rychlou privatizaci jsme předpokládali především u malých podniků, což potom vedlo i k dohodě o malé privatizaci. U velkých podniků byla však v první etapě předpokládána jejich přeměna na obchodní společnosti, tedy jejich odpojení od bezedného přidělování dotací státním rozpočtem, aby byly odkázány na výsledky svého podnikání. Teprve potom postupná privatizace širokou škálou metod.
Podle mého názoru však za střetem o tyto dva neuralgické body šoku byl hlubší spor nejen o cestu, ale i o její cíl: zda povede k obnovení kapitalismu, nebo k sociálně tržní ekonomice.
Co v tom sporu rozhodlo?
Mnohokrát jsme spekulovali o tom, proč jsme tento zápas prohráli. Vedli jsme jej především jako odborný spor v orgánech státní moci, kde navíc česká vláda proti federální tahala za kratší konec. A do červnových voleb jej i Václav Klaus vedl jako odborný, přesilový zápas, takže první volby byly jen plebiscitem proti minulému režimu. Až po volbách se stal předsedou Občanského fóra (později ho i rozbil) a postupně ovládl hřiště, na kterém pak kraloval se svou „léčbou“ jako spasitel.
O obnovení kapitalismu, ani v uvedené zašifrované podobě, tedy nedostali možnost rozhodnout voliči. V tom byl Klaus prozíravější jako politik než jako ekonom.
Jen nevím, zda právě tohle byla nejlepší vstupenka do demokratické společnosti a k očistě morálky – od lži k pravdě.
Po volbách jsme již k zápasu o veřejnost měli omezené možnosti. Občanské hnutí – byť jsme tuto koncepci potom ještě zapracovali do jeho programu – bylo na ústupu. A sociální demokracie byla v plenkách a až později jsem měl i já a někteří další „pozůstalí“ z týmu možnost se podílet na jejich ekonomických programech.
S odstupem však hlavní příčinu vidím jinde. Na rozdíl od našich iluzí, že jde jen o vnitrostátní zápas, hlavní vliv byl asi vnější. Netušili jsme, že za tímto šokem stojí Washingtonská doktrína šokového obnovení kapitalismu, dohodnutá Mezinárodním měnovým fondem, Světovou bankou a ministerstvem financí USA. Dnes víme, že byla v sedmdesátých letech uplatňována v Latinské Americe a v devadesátých letech v postkomunistických zemích a vyvázlo z ní jen strategicky bezvýznamné Slovinsko.
Vedla nejprve k hlubokému propadu ekonomiky – v Latinské Americe o 20 až 30 procent, v Rusku na polovinu, hlouběji než za války, u nás podle vykázaných údajů o 13 až 21 procent. Vážnější jsou dlouhodobé důsledky – i my jsme se dostali na dráhu konkurence levnou prací místo znalostmi a kvalitou. Vyděláváme si tím jen na skromné vzdělávací, sociální a zdravotní systémy.
Všude, v národnostně složitých oblastech takto vyvolané ekonomické a sociální krize vyústily v krize etnické a v rozpad mnohonárodnostních států, Československo nevyjímaje. A znovu, bez rozhodnutí voličů.
Jak hodnotíte dnešní situaci?
Po dvaceti letech i největší optimisté zírají, co se u nás děje. Morální pokleslost je hlubší než za normalizace. Neříkám to proto, že by se mi po ní stýskalo, ale naopak proto, že je to pro mne jednotka nepřijatelnosti. Kde si dřív ředitel podniku postavil za podnikové peníze luxusní vilu, tam se dnes tunelují celé podniky a stovky miliard. A k tomu si můžeme jen nechat zdát o morálce dnes hanobeného Pražského jara, kdy v srpnu šedesát osm i ostravské kriminální podsvětí dalo slib, že přestává loupit. Dnes naopak morálka podsvětí prosakuje do normálního života a „modernizuje“ i Masaryka, dnes platí: Nebát se a krást.
To ale není jen vina jednotlivců a tím méně jejich politické příslušnosti. To je přirozený důsledek kapitalismu a jeho divoké, neregulované formy, založené na vybičovaném sobectví, na zvířeti v člověku. Plzeňská právnická fakulta je jen špičkou ledovce. Přesto ani dosud nejsme na dně pravdy, pořád ještě přežívají iluze, že kapitalismus je u nás jen nesprávně uplatňován, že na Západě se to nemůže stát. Ale cožpak koupit si vysokoškolský diplom za peníze je na některých školách v USA výjimečnou věcí? Cožpak těch 65 miliard dolarů, přes bilión korun, nevytuneloval bankéř v USA?
V padesátých letech jsme měli na pracovišti moudrého člověka, slévače z ČKD, který nás probouzel: „Ty to vidíš, jak by to mělo bejt. Já to vidím, jak to je“.
Škoda že nežije, aby to dnes říkal těm, kteří se neprobudili ani za dvacet let.
Jakou cestu byste chtěl, aby česká ekonomika nastoupila?
A jaké k tomu má vyhlídky?
To je téma na samostatný rozhovor. Představu mám, naznačil jsem ji i v prvním letošním čísle Listů a později v Britských listech. Zde mohu jen větami holými vyslovit hlavní zásadu: svobodná a solidární znalostní společnost, založená na souhře trhu a státu. To není výmysl, to je již historicky prokázaná zkušenost. Na rozdíl od teoretiků devatenáctého století, kteří vymýšleli socialismus jako něco nového, jako projekt na zelené louce, já mohu již opisovat zkušenosti dvousetletého vývoje a zejména třetinu až půlstoletí kladných výsledků. Nejsem vynálezcem, spíš zahradníkem, který hledá hybrid který hledá hybrid zejména hospodářského a sociálního zázraku Skandinávie a hospodářského zázraku Číny, která se přitom hlásí k tomu, že v ekonomice ji inspirovalo Pražské jaro – pravda má ruce dlouhé jako boží mlýny.
V dnešním světě je však asi malá možnost hledat izolované řešení na národní úrovni, jedině v globálním měřítku. A tam se naděje prolínají s hrozbami. Nemohu proto nabídnout jistotu světlých zítřků, jen nadějné hledání. To však není málo, když alternativou je katastrofa.
Miloš Pick:
Naděje se vzdát neumím
Jeho nová kniha – viz:
www.novinky.cz/kultura/salon/198697-nejsem-vynalezcem-spis-zahradnikem-rika-milos-pick.html
odkud je také převzat tento článek.
Napsal Zbyněk Vlasák, SALON, Právo.
16.2.2010 - Právo
NEBETYČNÁ HLOUPOST, NEBO NEJVĚTŠÍ TUNEL.
František Janouch.
Píši o tom skoro patnáct let a někdy mám dojem, že házím hrách na zeď. Asi to ale nebylo zcela marné volání.
Nestabilnost elektrické převodové soustavy, napájené větrnými elektrárnami či fotovoltaickými panely, se najednou stala hlavní zprávou dne. Předběhla zemětřesení na Haiti i předvolební šarvátky našich politikánů. Proč to však trvalo tak dlouho? Jsou naši politici tak hloupí či nevzdělaní, neznají základní fakta a neumějí počítat ani do deseti?
Počítejte se mnou. Většinu naší elektřiny zatím vyrobí uhelné a jaderné elektrárny. Výrobní cena jedné kilowatthodiny je zhruba 1 koruna. Celková výroba elektřiny je kolem 70 TWatthodin. Její výroba tedy stojí kolem 70 miliard korun. Připomenu, že náš rekordní rozpočtový deficit je kolem 160 miliard Kč.
Naši zákonodárci i vláda se dohodli, že 1 KWh z větrných elektráren bude vykupována (přednostně) zhruba za 3,50 Kč. Kdybychom všechnu elektřinu chtěli vyrobit ve větrných elektrárnách, zaplatili bychom za ni 245 miliard.
Naši moudří zákonodárci a vláda však též stanovili, že výkupní cena za jednu Kwh ze solárních panelů je 14 Kč (zase přednostní výkup), a tato cena je garantována na 13 let. Kdybychom za těchto podmínek chtěli vyrobit veškerou elektřinu ze slunečních panelů, stálo by nás to ročně místo 70 miliard přes jeden bilion - tedy více než tisíc miliard. Jinými slovy - přes šest našich rekordních deficitů.
Ponechávám na čtenáři, aby si spočítal, o kolik víc budeme platit za elektřinu při 10% , 20% či 30% podílu obnovitelné elektřiny. Při 30% podílu solárních panelů by nás výroba elektřiny stála skoro 380 miliard Kč.
Vítr nemusí vždy foukat. Současné katastrofální znečištění našeho ovzduší je způsobeno dlouhodobým bezvětřím; Největší spotřeba elektřiny je večer a v noci, kdy solární panely odpočívají. Takže musí nastupovat náhradní zdroje: tedy uhlí, jádro a snad, budeme-li dosti hloupí, i plyn.
Již dnes mají naše domácnosti problémy s placením účtů za elektřinu. Tony Blair před osmi lety varoval před "energetickou chudobou". Co na to naši politici? Za pár měsíců budou volby. Měli bychom se zeptat našich politiků, kdo tuhle šlamastyku zavinil. A svěřit vládu našich věcí do rukou politiků kompetentnějších. Jinak se ani my, ani naše děti, účtů za elektřinu nedoplatíme.
(Autor je jaderný fyzik)
8.1.2010 - Právo
V USA SI STUDENTI DIPLOMY OD UNIVERZIT ČASTO KUPUJÍ
Ondřej Blažek, Minneapolis.
Má být po jarních volbách vláda pravicová, či levicová?
Debata na toto téma stále více rozděluje českou společnost. Není se čemu divit, protože budoucí podoba vlády bude mít zcela zásadní vliv na životní podmínky každého z nás.
Kdyby měla průměrná univerzita pověst instituce, která vyhazuje slabé studenty, rodiče na ni raději dítě nepřihlásí.
Po své násilné ekonomické nivelizaci totalitní komunistickou diktaturou v letech 1948 až 1989 se český ekonomický systém stále více posunuje protržním směrem.
Nyní je otázkou, kam až by se měl posunout. Pokud budeme na této pomyslné ose považovat socialistickou společnost 80. let v ČSSR za jeden extrém, mohla by být za opačný pól považována dnešní kapitalistická společnost v USA.
Kapitalismus počítá s podobnými zákonitostmi jako Darwinova evoluční teorie. Stejně jako v přírodě, tak i v hospodářství dochází k přirozené selekci, kde přežívá vždycky ten nejsilnější jedinec.
Stát proto hospodářství ponechává volné soutěži. V ní pak vítězí jen ty nejsilnější, nejpracovi-tější a nejschopnější subjekty. Hospodářství zůstává zdravé a posouvá se dopředu.
Předpokládá se, že spolu s hospodářstvím pak bude přirozeně zdravá a blahobytná i celá společnost.
Americká realita však ukazuje, že stejně jako tohoto ušlechtilého cíle nedosáhl komunismus, nedosahuje ho ani kapitalismus.
Nejlépe je selhávání systému vidět na amerických vysokých školách.
Vedle množství soukromých univerzit tu, stejně jako v Česku, existují i veřejné, ale s tím rozdílem, že se za oboje platí.
Výše školného se pohybuje kolem 30 000 dolarů za rok, přičemž cena studia na soukromých univerzitách je ještě o něco vyšší.
Vezmeme-li v úvahu, že relativně dobrý plat je v Americe 50 000 dolarů ročně, není těžké si spočítat, že zaplatit školné z vlastní kapsy, bez půjček a stipendií, si mohou dovolit jen ty nejbohatší rodiny.
Nerozhoduje tedy inteligence studenta, ale finanční možnosti jeho rodiny.
Stejně negativní dopad má také finanční závislost univerzit na příjmech od rodin studentů. Pokud vynecháme několik špičkových institucí typu Harvard, kam se dostane jen kolem 10 procent uchazečů, nemohou si průměrné univerzity dovolit vyhazovat příliš mnoho studentů.
Kdyby totiž měla průměrná univerzita pověst instituce, která vyhazuje slabé studenty, rodiče na ni raději dítě nepřihlásí - chtějí přece mít při tak obrovském školném jistotu, že jejich ratolest dostuduje. Studenti si tak placením školného diplom od univerzity do značné míry kupují.
Vidíme tedy, že je-li vysoké školství vystaveno tržnímu prostředí, má to dva hlavní negativní důsledky: jednak univerzity za účelem přežití snižují nároky na své studenty, jednak vypouštějí na pracovní trh lidi, jejichž schopnosti a inteligence nejsou v průměru takové, jaké by při rovném přístupu ke vzdělání mohly být.
Tím, že zamezuje studium velké části své chudší populace, přichází americká společnost trestuhodně o svůj potenciál.
Stav amerického vysokého školství ukazuje, že jsou určité společenské činnosti, kterým aréna tržního hospodářství nesvědčí.
V americké společnosti je navíc vedle školství do tohoto pomyslného prostoru vpuštěno i zdravotnictví.
Komunismus a kapitalismus jsou dvě extrémní pozice, a pokud má společnost dobře fungovat, nesmí se nacházet ani na jedné z nich.
Nejschopnější, nejinteligentnější a nejpracovitější jedinci se nejlépe prosadí ve státě, který svým občanům umožní svobodné podnikání, ale i rovný přístup ke vzdělání a zdravotní péči.
Takový stát však vyžaduje i dokonalá protikorupční opatření, která minimalizují rozkrádání peněz ze státní kasy. Škoda že to ani v ČSSD, ani v ODS nechápou.
(Autor, absolvent UK, je nyní na stipendijním pobytu na University ofSt. Thomas v Minneapolis)
8.1.2010 - Právo
ZAPARKOVAL V PODLOUBÍ
Pozornost vzbudil litomyšlský podnikatel, který zajel se svým vozem pod podloubí na Smetanově náměstí. Policisté na něj byli krátcí, protože metry historické dlažby, na nichž stál, mu patří i s nejbližším domem.
Údajně tak protestuje proti zvýšení cen za parkovací karty.
Pro zajímavost:
základní nezlevněné parkovné pro kohokoli kdekoliv v Litomyšli je letos dva tisíce korun ročně.
V Pardubicích podobná rezidenční karta stojí dvanáctkrát víc.
(ner)